Zase ta Indie. Skoro už nezbývá jiná možnost, než si vypůjčit slogan našeho kamaráda Pavla Hodála a říct: „Nevíme, čím to je, ale poslední dobou nějak často končíme v Indii.“ A přitom to vše začala tato nevinná píseň 🙂
23. 7. 2015, čtvrtek
Od čtyř od rána cestujeme do Indie. Letíme z Vídně, a jelikož vše klape, užíváme si příjemný komfort letecké společnosti Emirates. Při pohledu na palubní lístky s nápisem Mr Robert Korinek si říkáme, jaký chudák je pan Mr Mel Gibson nebo Mr Dan Nekonečný.
24. 7. 2015, pátek
Ráno přistáváme v Delhi a hned nastavujeme všechny smysly k nasátí atmosféry. Metrem se dopravujeme k hlavnímu nádraží a přes armádu našeptávačů přicházíme nadchodem k naší známé Main Bazar rd. První krok na ulici a před nosem nám proletí hromada odpadků z právě uklízeného krámu. Před námi se ozve řinčivá hudba a splyneme s davem v slavnostním pochodu Shiva Mohan Bandu. Ano, jsme zde správně. Dáváme si první indické dobroty a navštěvujeme Birla Temple. Je extrémní vedro a tak brzo odpoledne odjíždíme klimatizovaným metrem na letiště a čekáme na ranní spoj do Lehu.
25. 7. 2015, sobota
Leh nás vítá modrým nebem. Po pěti letech se vracíme do útulného Khan Manzilu a pak se už jdeme loudat a procházet městem. Je zde docela čilý stavební ruch, ovečková ulice funguje, Bedřišky jsou na svých místech a placky a čaj jsou nepřekonatelné. Zkoušíme vyřizovat povolení na první trek, ale je sobota a to se prostě v Lehu nepracuje.
26. 7. 2015, neděle
Aklimatizace probíhá zatím docela v pohodě, takže si dáváme okruh přes lehský palác na klášter Tsemo gompa a dále na stupy Tisserru a Ladakh Santi. Vše se opravuje a rekonstruuje. Daří se nám za solidní peníze domluvit taxíka na zítřejší výlet na kláštery a hlavně na cestu do Karzoku, kde budeme začínat první trek. Den zakončujeme punjabskými sladkostmi a posezením na terasu guest housu.
27. 7. 2015, pondělí
Věci se konečně začínají hýbat. Ráno vyřizujeme povolení ke vstupu do oblasti našeho prvního treku a pak vyrážíme na kláštery. Těsně před odjezdem pan majitel z Khan Manzilu utrousí, že dnes přiletí dalajláma, a když nám to potvrdí i náš řidič Mingju, není co řešit. Jedeme na klášter Spitok, stavíme se do fronty podél cesty a asi za hodinu je naše čekání odměněno. Jeho svátost kolem prosviští, požehná nám a my jsme samozřejmě děsně happy. Pokračujeme na klášter Likir a do stařičkého chrámového komplexu Alchi. Odpoledne vyzvedáváme hotová povolení (700 rs./osoba) a aby byl den fakt dokonalý, nacházíme restauraci taťky Tibeťana z roku 2010.
28. 7. 2015, úterý
Mingju je spolehlivý a v osm odjíždíme směr Karzok. Cena za 8000,- rs je příjemná a o půl třetí jsme u jezera Tso Moriri v osadě Karzok (cca 4 540 m n.m.). Celé toto místo působí v suchém a prašném Ladakhu jako fata morgána. Buď musíte čučet, nebo fotit. Jezero je překrásné a z každé strany vypadá jinak. Člověk zde zapomíná i na nepříjemné aklimatizační stavy.
29. 7. 2015, středa
V sedm ráno vyrážíme. Zleva obcházíme horu a přecházíme dlouhou suchou planinu. Blížíme se ke stoupání do sedla Yalung NyauLa Pass (5 430 m n.m.) a cesta je docela příjemná. Ovšem pak se to začíná měnit. Výstup se zdá být nekonečný a 900 výškových metrů převýšení na první den je fakt pořádný záběr. Cestu alespoň zpříjemňují zpětné pohledy na jezero. Ve tři odpoledne se zcela vyčerpaní doslova doplazíme do sedla, a jelikož chvílemi padají sněhové kroupy a fučí ledový vítr, zahajujeme postupný sestup do údolí. Ve čtyři toho máme plné kecky a na tábořišti stavíme stany. Jdeme si na chvíli odpočinout a budíme se až za tmy. Pokus dostat do sebe nějaké jídlo je víceméně marný a tak se zimnicí lezeme do spacáku a jdeme spát. V noci sněží.
30. 7. 2015, čtvrtek
Únava trochu polevila, aklimatizační problémy ne. Sestupujeme na dno údolí ke stanům nomádů s místním názvem Gyama, brodíme řeku a vyrážíme dle mapy proti proudu malé říčky. Cesta se nám nezdá, takže se porozhlížíme, jak dál. Nakonec spatřujeme karavanu nahoře na hřebeni a vracíme se tedy zpátky na stezku. Počasí nám však stále přeje a tak jsou výhledy po okolních zasněžených šestitisícovkách prostě úžasné. Překračujeme sedlo KartseLa Pass (5 380 m n.m.), kde nás obdivují australští turisté. Ono totiž, jak se později ukáže, jsme široko daleko jediná výprava, která jde bez průvodců, koníků a jak se říká na těžko. V údolí Kyagar u průzračné říčky táboříme a užíváme si meditační ticho uprostřed majestátného Himaláje.
31. 7. 2015, pátek
Pokračujeme údolím proti proudu řeky a v sedle KyamayuriLa Pass (5 410 m n.m.) nás tentokráte obdivuje místní průvodce. Při pohledu na sever už v dálce vidíme cíl naší cesty – slané jezero Tso Kar. Je to však ještě pořádný kus cesty. Sestupujeme do údolí Rajung Karu, kde je spousta nomádských stanů se spoustou žebrajících dětí. Za zády nám hřmí hromy a tak místo pověstného nomádského čaje s jačím máslem v rychlosti stavíme stany. Večer se nám kolem stanu projde veliké stádo koz a ovcí a v noci nám u hlav cinkají zvony jaků a koní.
1. 8. 2015, sobota
Se sluncem v zádech brodíme studenou řeku a překonáváme poslední sedlo HarlamKongka Pass (4 930 m n.m.), čímž definitivně opouštíme pětitisícovou nadmořskou výšku. V sedle nás čeká příjemné překvapení – jednak výhledy na jezero Tso Kar, jednak stáda divokých tibetských oslů kiangů. Pokukují na nás z uctivé vzdálenosti, pofrkávají na nás, běhají dokola, ale přiblížit se jim nechce. I tak je to nádherná podívaná. Sestupujeme do Nuruchanu, což je již jakási vesnice nomádů. Těšíme se na čaj, ovšem člověk míní a nomádi mění. Vesnice je zcela prázdná a působí jako městečko duchů. U potůčku pod baráčky je však krásné tábořiště a horké počasí nám nedává jinou možnost, než se jít pořádně osvěžit a vykoupat. Je to po čtyřdenní dřině lahodný balzám pro tělo i duši.
2. 8. 2015, neděle
Poslední den treku. Čeká nás cesta dlouhou planinou k jezeru Tso Kar. Trochu nám kazí náladu, že je zataženo a z hor se na nás pomalu sune déšť. Nakonec se však mraky obrací a slané jezero Tso Kar se nám ukazuje v nádherném slunečním svitu a v plné kráse. Podobně jako u jezera Tso Moriri je to dech beroucí podívaná. Krajina hraje barvami, mezi nimiž vynikají bílé slané krusty. Dvě hodiny jen sedíme a koukáme na tu krásu. V poledne se nám daří domluvit s taxikářem jménem Konžo, který zrovna přivezl turisty na trek a tak se pohodlně přesouváme do Karu. Cestou přejíždíme po silnici Leh-Manali highway sedlo TanglangLa Pass (5 330 m n.m.), což je úžasný zážitek. Z Karu se nakonec vyvezeme společně s mnichy ke klášteru Hemis, kde nocujeme.
3. 8. 2015, pondělí
Užíváme si zaslouženého odpočinku. Procházíme klášter do všech koutů, navštěvujeme muzeum. Odpoledne scházíme dolů do Karu a odjíždíme taxikem do Lehu. Deště začínají způsobovat v Ladaku první problémy, vesnice Thikse je už díky bahnu na silnici skoro neprůjezdná. V Lehu se hlavně dojídáme a relaxujeme po náročném, ale jinak překrásném treku.
4. 8. 2015, úterý
Máme volný den. Utrácíme nějaké ty rupie na tibetských tržnicích a u Kašmířanů. Jinak se pořádně nacpáváme, hrajeme kostky, vegetíme na terase a popíjíme čaje.
5. 8. 2015, středa
S řidičem, se kterým je horší domluva a kterému proto říkáme Tóna, vyrážíme na kláštery Chemrey gompa a na skalní klášter Takthok gompa. Oba stojí za návštěvu – není zde tolik turistů jako v jiných klášterech a jsou rozhodně zajímavé. V Takthoku nás mnich zve na svou modlitbu, což prostě nelze odmítnout. Thikse se už objíždí po druhém břehu Indusu, bahno udělalo svoje. Večer se balíme na druhý trek, i když máme trochu obavy ohledně deštivého počasí posledních dní.
6. 8. 2015, čtvrtek
Odjíždíme směr Skyu. Hodláme jít přes sedlo GandaLa Pass a zavzpomínat tak na neúspěšný trek z roku 2010. V údolí řeky Zanskar nás zastavují závaly. Tóna tvrdí, že do Skyu je to tak 8 km. Nahazujeme batohy na záda a důvěřivě odcházíme. Až později zjišťujeme, že Tóna nezná místní krajinu, neboť jsme těsně za vesnicí Sumdah Do a do Skyu je to tak 20 km. Nicméně počasí je naprosto dokonalé a tak je cesta proti proudu Zanskaru přes mnohé masivní závaly příjemná. Za Chillingem překračujeme řeku lanovkovým mostem a již ve značném vedru se pomalu sápeme serpentinami směr Kaya. Trochu bloudíme a tak se David vydává po cestě dál na lehko pro vodu. Nakonec si zastavujeme vymodlené auto a dojíždíme do vesnice Kaya. Ubytováváme se v místním domečku v pokojíčku s matracemi za 800 rs. a užíváme si klid v údolí.
7. 8. 2015, pátek
Pokračujeme přes Skyu nahoru směr GandaLa Pass. Další výživný zážitek a téměř desetihodinový výstup nepřehledným údolím s dravou říčkou. Cestou potkáváme dva turisty s průvodcem, který se na nás zubí a gestikuluje „Czech, Czech“? Když se ptáme, jak to poznal, řehtá se a ukazuje na naše obří batohy na zádech. No jo, stejně jako před dvěma lety v Mudu. Nakonec se doplazíme k samotě Shingo a k naší radosti potkáváme paní a pána s guest housu, kde jsme před pěti lety provizorně přespávali. Odmítáme ale jejich pohostinnost a táboříme o kousek výš na plácku, odkud nás zase před pěti lety vyhnal rozvodněný potok. Kolem cinkají oslíci, připojuje se k nám jeden Rus ze Sibiře a užíváme si magický západ slunce nad údolím.
8. 8. 2015, sobota
Je až k neuvěření, že po deštivých dnech máme třetí den slunečné počasí. Díky zavřenému treku údolím řeky Markhy zde nejsou skoro žádní turisté, což je skutečně vzácná chvíle. V poledne překračujeme sedlo GandaLa Pass, povídáme si s místním průvodcem a pomalu sestupujeme k tábořišti s dědovým teatentem. K naší lítosti však teatent nefunguje, zato tábořiště se plní ukřičenými turisty a rozkládacími židličkami. Sestupujeme až nad Rumbak, kde kempujeme na plácku u soutoku říček. Staré ženy ženou dolů krávy a oslíky a slunce opět čaruje na protějších vrcholcích hor.
9. 8. 2015, neděle
Přebrodíme řeku a pěšinou klesáme na Zingchan. Davy turistů již proudí vzhůru a tak si znovu uvědomujeme, jaké jsme měli štěstí. Záhy se pěšina mění na silnici a je jasné, že komerční turismus tenhle trek definitivně pohltil. Má to však i svou výhodu – u samoty Zingchan je hromada taxíků a my se tak docela pohodlně a levně přepravujeme zpátky do Lehu.
10. 8. 2015, pondělí
Volný relaxační den po treku. Jíme, odpočíváme a užíváme si blížící se závěr našeho pobytu v Lehu.
11. 8. 2015, úterý
Vyrážíme na návštěvu klášterů Spitok gompa, Phyang gompa a pevnosti ve Stoku. V Pyangu nás zvou mniši na čaj a sušenky a tak můžeme koukat, jak vypadá běžný život mnichů v klášteře mimo dobu modliteb. V pevnosti ve Stoku stojí za prohlídku sice malé, ale zajímavé muzeum artefaktů z dob předchozích panovníků. V Lehu darujeme zbytky našeho jídla obětem povodní a začínáme se balit na cestu zpět do Delhi. Loučíme se s taťkou Tibeťanem, s Kašmířanem Ahoj a s majiteli Khan Manzilu.
12. 8. 2015, středa
Přelet do Delhi. Letiště v Lehu a zejména odbavování je zážitek. Dokonce si musíme po odbavení a kontrole znovu jít zkontrolovat naše batohy, jestli leží na hromadě pro náš let. Vtipné. V hotelu v Delhi už na nás čekají a my vůbec nelitujeme, že máme pokoj s funkční klimatizací. Užíváme si ještě v maximální míře indickou kuchyni a jedeme na starý bazar pro koření a čaje. Zpátky nás všechny tři veze svižným tempem hubený cyklorikša. Jsme spokojeni a usínáme ve studeném pokoji.
13. 8. 2015, čtvrtek
Poslední den v Indii. Dopoledne se vydáváme navštívit chrám Akshardham – jak se říká v Indii – boží příbytek. I když musíme odevzdat foťáky a projít přísnými bezpečnostními kontrolami, stojí to za to. Stavba obrovských rozměrů a neuvěřitelné vnitřní výzdoby. Odpoledne obchodujeme, smlouváme a utrácíme poslední rupie.
14. 8. 2015, pátek
A letíme domů. Třetí Indie za námi. Třetí, ale přesto opět jedinečná a jiná. A zároveň stejná a neočekávatelně očekávatelná. Kompletní fotogalerie k nalezení ZDE.