Indie 2013

31.7.2013, středa.

Začalo to standardně. Tramvaj, vlak do Prahy a….

1.8.2013, čtvrtek

….jupí na Ruzyni do letadla. V 10:15 se vznášíme a ve tři odpoledne jsme v Moskvě. Aeroflot se docela snaží, takže ačkoliv do Delhi odlítáme s hodinovým zpožděním ve 20:30, na letišti pana Gándího jsme přesně na čas, čili ve tři ráno.

2.8.2013, pátek

Ven se nám nechce, takže se dospáváme v hale. Před sedmou vyrážíme autobusem do centra města ke Connaught Place. Slunce svítí a peče, Indové nás balamutí a my si kráčíme, nasáváme vůně i nevůně a jsme strašně happy. Paharganj, Main Bazar Rd. a neskutečný cvrkot. Měníme peníze, kupujeme lístek na noční autobus do Patlikuhal (750 rps/os.), batohy dáváme do úschovny a vychutnáváme si první aloo parathu s jogurtem. Pak jedeme metrem na bazar na Chandni Chowk Rd. do Starého Delhi a necháváme se omámit všelijakým tím kořením. Chvilku odpočíváme ve stínu mešity Fatehpuri Masjid a před zraky dotírajících muslimů se vracíme zpátky do ulic. Motorykšou se vezeme zpátky na Connaught a docela unaveni se odplazíme na večeři – thali. Nakupujeme vody, vyzvedáváme batohy a před pátou hodinou odpolední nás odvádí mladý Ind na místo, odkud nás v šest hodin odváží bus Volvo směr sever a hory.

3.8.2013, sobota

V Patlikuhali jsme v devět. Snídaně a taxíkem se necháváme vyvézt přes Naggar a místní hrad k vesničce Rumsu (cca 2000 m n.m.). Přebalujeme věci a v 10:45 vyrážíme na aklimatizační trek do sedla Chandrakhani Pass (3660 m n.m.). Počasí je stále nádherné, vesnička Rumsu kouzelná a tak cesta ubíhá příjemně – i když v podstatě jen stoupáme. Odpoledne začíná pršet, procházíme políčka s marihuanou a cesta do sedla se nám nějak ztrácí. Nakonec po vyčerpávajícím výstupu stavíme kolem šesté hodiny v dešti a v mlze stany a doufáme, že ráno bude lépe vidět a že sedlo je již nedaleko.

4.8.2013, neděle

Počasí je stále deštivé a mlhavé, nicméně nacházíme cestičku, a ta, jak se zdá, vede do sedla. Je to však ještě kus dlouhé cesty a tak se před polednem zastavujeme u místních Nomádů, popíjíme čaj, rozdáváme oříšky a tyčinky a domlouváme se s jedním průvodcem, že nám ukáže cestu do sedla. V sedle jsme v jednu hodinu. Bubák dělá cavyky, chce 300 rps a jelikož jako jediný zná odbočku do vesnice Malana, kam máme namířeno, domlouváme se s ním nakonec na 250 rps. Následuje pětihodinová strastiplná a vyčerpávající cesta do Malany, kterou klesneme o 1000 výškových metrů a kterou se občas dramaticky kutálíme. Máme toho plné kecky, ovšem pokojíček v guest housu v Malaně (pokoj 150 rps.) a teplá večeře před soumrakem nás nakonec alespoň trošku ukonejší. V ceně je rovněž studená koupelna a luxusní kadibudka. V noci voní z pokojíčků pod námi chilli koření, které nás dusí a pak marihuana, která nás uspí. Probudí nás až neskutečná průtrž mračen a tak jsme docela rádi, že jsme nestavěli stany kousek před vesnicí, jak jsme původně plánovali.

Malana, to je takový stát ve státě. Místní obyvatelé zde mají vlastní parlament a zákony, pro cizince je zákaz dotýkat se místních lidí a pohybovat se je možno pouze po určených chodnících. Když šlápnete vedle, ozývá se křik Don´t touch!!

5.8.2013, pondělí

V 8:30 opouštíme geust house a procházíme si nádhernou Malanu. Na náměstíčku stojí chrám, před ním sedí místní stařešinové. Fotit se moc nechtějí, nakonec se ale pár snímků daří ulovit. Pokračujeme k řece a nahoru na silnici. Plánovaný taxík, kterým jsme chtěli jet do Jari, nejede, neboť pod vesnicí je na cestě zával. Takže batohy na záda a jdeme dolů úchvatným údolím. V mlze nad námi se občas objeví domečky Malany, po stranách hučí vodopády a kolem řeky běhají opice. Za hydroelektrárnou stopujeme nákladní auto a to nás nakonec doveze do Jari – do údolí divoké řeky Parvati. Následuje neskutečně rychlý přesun do autobusu do Manikaranu (1737 m n.m.) a tak jsme kolem třetí hodiny odpolední v nádherném poutním centru hinduistů a sikhů s množstvím horkých pramenů určených ke koupání a odpočinku. Pokoj s teplou vodou a výhledem na řeku ukecáváme na 200 rps. a pak jupí na momos plněné zelím, čaj a pohodičku. Loudáme se, užíváme si poutní místa, relaxujeme v horké vodě. Navštěvujeme místní Gurudwaru a chrámy, sikhové si nás fotí a hledáme chowmin a thukpu. Když se nám to podaří, najíme se a jde se spát.

6.8.2013, úterý

Den volna a relaxace. Pěkně se vyspinkáme, napapáme a pak se procházíme Manikaranem. Kousek pod městem si zacházíme na obrovský balvan k řece, je odsud skvělý výhled na deroucí se tok Parvati. Moc klidu však nemáme, sikhové nejsou schopni odolat a tak se co chvilku zubíme do objektivu fotoaparátu nebo mobilu. Užíváme si horké prameny, něco málo pereme, sušíme a chystáme se na trek.

7.8.2013, středa

Autobus do Barsheni jede dle místních mezi 7 a 8 hodinou, takže od sedmi se potulujeme u cesty. V 7:45 fakt busík přijíždí a tak se za 20 rps. po cestě necestě houpavými a skákavými pohyby hodinu vezeme vzhůru k oblakům. Jen co vystoupíme, dáváme si omeletku a pak už jen a jen po svých vzhůru k sedlu Pin Parvati Pass. Obcházíme rozestavěnou přehradu a zelenou krajinou se sluncem v zádech jdeme po pravém břehu řeky Parvati k vesničce Nakthan. Tady potkáváme vyhuleného mladého Itala, který našel v Delhi svého guru a ztratil svůj rozum. Nakthan je nádherná a celému místu dodává kouzlo nepřeberné množství vodopádů. Než přejdeme řeku Parvati po mostě, procházíme zvláštním místem, kde nás vítá svatý muž. Bohužel, fotit ho nesmíme. Dále stoupáme po levém břehu řeky tajemnou džungloidní krajinou. Trošku bloudíme, trošku se rozprší a ve čtvrt na tři jsme v Khirganze. Hromady Izraelců, hromady hulení, a jakmile přestane pršet, nakládáme se do horké vody v bazénku nad Khirgangou. Spíme v jednom společném stanu s dalšími asi deseti lidmi, což je ale fajn, neb nemusíme stavět a balit mokré stany. Pán a paní domácí vaří jídlo a jsou vstřícní. Večer jednáme s jedním průvodcem, nakonec se ale rozhodujeme jít sami až k jezeru Mantalai a případného průvodce si najmout až tam.

8.8.2013, čtvrtek

V 7:30 opouštíme Khirgangu a společně s fenkou, kterou pojmenujeme Bedřiška, se vydáváme dále vzhůru údolím. Mlha se občas protrhává, takže si užíváme výhledy. Překračujeme tři přítoky a jednou po zcela pokrouceném mostě samotnou Parvati river. K tomu potkáváme tři svaté muže a jedny nomády, kteří se nesmírně rádi fotí. U samoty Thundabui, kde je možno přespat, si pouze odpočineme (12:30) a jdeme dál a dál. Krajina je uchvancancující, ale únava roste, takže ve čtyři odpoledne končíme na provizorním tábořišti těsně před lanovkovým mostem – Thakur Kuan. Počasí se vyjasňuje a za štěkotu hlídající Bedřišky si užíváme mrazivou, ale hvězdami opředenou noc.

9.8.2013, pátek

Odcházíme opět kolem půl osmé a za 30 minut jsme u lanovky. Bohužel, kabinka je napevno přivázána u druhého břehu, takže sice nadáváme, ale není nám to nic platné. Naštěstí je krásně a tak je zevlování docela příjemné. O půl druhé se odněkud z trávy vynořuje bubák, který je, jak říká, jogín a žije pouze meditací. Šplhá po laně na druhou stranu, uvolňuje lanovku a cesta dál je tudíž volná. Bohužel, Bedřišku s sebou vzít nemůžeme a tak je loučení s ní docela teskné. Ještě několik desítek minut slyšíme její vytí, ale musíme dál. Padá opět mlha, občas zaprší a kolem půl páté jsme u dvou mostů z obrovských balvanů v korytě řeky – Pandu Bridge. Jistíme se lanem, batohy spouštíme samostatně, horolezíme, ale vše zvládáme. V půl šesté se vysápeme na tábořiště a užíváme si zasloužený odpočinek. Do čaje si přidáváme himalájskou mateřídoušku a diviznu a to je pak, panečku, čaj!

10.8.2013, sobota

Ranní modré nebe je moc příjemné a po sedmé vyrážíme směr Oditach. Zde jsme v 8:30. Potkáváme ovce, koně a místní pasáčky. Údolí řeky se nádherně otevírá a objevuje se svěží zelená tráva. Počasí je stále skvělé a neustále vybízí k focení. Když před sebou spatřujeme morénu stojící napříč údolím, je nám jasné, že se blížíme k posvátnému jezeru Mantalai. Na toto působivé místo se dostáváme kolem třetí hodiny. Po nasátí duchovní atmosféry zde pokračujeme ještě asi půl hodiny podél pravého břehu jezera na tábořiště. Odchytáváme pár čičmundů a jednoho z nich se daří ukecat, aby s námi šel do sedla, respektive, alespoň pod sedlo. Z údolí je totiž zapotřebí uhnout doleva a my přesně nevíme, kdeže ta odbočka vlastně je.

11.8.2013, neděle

Opět nádherné a mrazivé počasí. V sedm vyrážíme dál. Čičmunda chvilku dělá cavyky, pak se však nechá ukecat (dohodnutá cena je 2000 rps. za cestu pod sedlo) a jde se. Pokračujeme chvíli dál údolím a pak zahýbáme doleva. Je to skoro horolezecký výcvik, naštěstí náš průvodce nám pomáhá, podává ruce, ukazuje cestu a občas nese Petře batoh. Při výstupu na první větší planinu je nám jasné, proč je to nejtěžší den treku. Ovšem to hlavní teprve přichází. Kolem jedné nám čičmunda oznámí, že vlastně netuší, kde je a že v sedle v životě nebyl. Ubezpečujeme ho, že nám včera tvrdil opak, ale on trvá na svém. Nakonec dáváme hlavy dohromady a po krátké poradě lezeme do malého sedla po levé straně. Počasí se bohužel kazí, vrcholky jsou v mlze a tak nemůžeme použít vytištěné fotky z internetu. S lehkým proklínáním našeho průvodce jdeme spát a doufáme, že ráno bude opět krásně a že snad budeme moudřejší.

12.8.2013, pondělí

A naštěstí to klaplo. Počasí nádherné, ale voda zmrzlá. Nicméně fotky nám jasně ukazují, že sedlo Pin Parvati Pass je nedaleko. Sápeme se pod ledovec a pak i na ledovec. Sníh je zmrzlý a člověka docela překvapuje, jak málo stačí, aby se udržel na kluzkém ledě. Po ledovci nakonec přicházíme až těsně pod sedlo. Zde čičmunda odkládá Petřin batoh a loučí se s námi. I přes všechny peripetie a jeho zmatenost jsme za něj nakonec rádi, děkujeme mu a místo 2000 rps. mu dáváme 2500 rps. Očividně potěšen nám mizí z dohledu a nás čeká posledních pár desítek minut do sedla. V 9:35 jsme tam. Pocity jsou nepopsatelné a výhledy na okolní hory impozantní. Máme báječné počasí, dokonce ani moc nefouká vítr. Navíc má toto místo zvláštní symboliku – je hranicí mezi hinduistickou a budhistickou Indií a mezi Indií úrodnou, vlhkou a zelenou a Indií neúrodnou, suchou a prašnou. Užíváme si to, fotíme mohyly i sebe a po desáté hodině zahajujeme sestup dolů do údolí řeky Pin. V ledovci jsou občas trhliny, takže postupujeme společně a velice opatrně. Cesta dále vede po levé straně údolíčka suťoviskem, po chvilce se dokonce objevuje pěšina. Na plánované tábořiště dole u řeky však nakonec nedorazíme, zastavuje nás necelou hodinu před cílem poslední ledovcová řeka – bohužel, nebroditelná (Pavel to sice zkouší, ale je to na pokraji zdravého indického rozumu). Jsou dvě hodiny, a jelikož toho dneska bylo dost, rozhodujeme se postavit stany a situaci vyřešit ráno. Zjišťujeme, že řeka se dá překročit po ledovci přibližně 300 metrů proti proudu, takže se domlouváme, že ráno brodit nebudeme a půjdeme rovnou k ledovci. Kousek od nás táboří indický turista, se kterým se nakonec seznámíme a který s námi bude několik dalších dní tak nějak spolucestovat indickým časem a prostorem.

13.8.2013, úterý

Tábořiště opouštíme těsně před sedmou. Cesta přes malý ledovec nad řekou je výživná a dobrodružná a pak nás čeká dlouhý a únavný sestup do tibetské vesničky Mud. Nejprve mineme včerejší plánované tábořiště, pak jdeme 4,5 hodiny pěšinou ve svahu, občas brodíme potoky a nakonec se docela solidně namočíme. Dalších 5 hodin pokračujeme po cestě a v šest hodin večer jsme po jedenácti hodinách chůze v Mudu. Budhisté se na nás culí, sprcha teče, pokojíčky jsou nádherné, jídlo výtečné a dostatečné a teprve až s obdivnými a pochvalnými gesty místních obyvatel nám konečně dochází, co to vlastně máme za sebou. Paní domácí z guest housu se nás ptá, jestli náhodou nejsme Češi. Trochu koukáme a tak nám vysvětluje, že pokud sejdou turisté ze sedla Pin Parvati Pass a nemají s sebou žádné nosiče a průvodce, jsou to téměř vždy Češi. Jak říká, Češi jsou tvrdí. Jo, to sedí:-) Po dvou libových večeřích spíme pod těžkými houněmi a je nám blaze.

14.8.2013, středa

Na snídani si užíváme tibetian bread. Jelikož je cesta do údolí Spiti zavalená, domlouváme se, že nás místní odvezou k závalu a pak že musíme po vlastních. Než jeep přijede, procházíme se Mudem a blbneme s místními dětmi. V devět mizíme a asi za hodinu jsme u závalu. Chvíli si nejsme jisti, jestli správně vidíme, pak se však přibližujeme a začíná nám být jasno. Údolí je celé přehrazené neuvěřitelnou bahenní hmotou, řeka Pin v podstatě tvoří údolní přehradu. Za ochotné pomoci místních obyvatel se pomalu pohybujeme po několikasetmetrovém hýbajícím se bahenním nánosu. Závěrem šplháme po skále, a když stojíme opět na silnici, nevěříme vlastním očím. Pak se otáčíme a pokračujeme pěšo směr Attargo. Po hodině a půl nás bere zadarmo týpek do auta a odváží nás na křižovatku k vesnici Dhankar. Sedm kilometrů do kopce se nám vůbec nechce, ale nakonec nám nic jiného nezbývá. Naštěstí po pár minutách nás nabírá auto s pískem a tak je to opět veselejší. Samotný Dhankar je na první pohled působivý a jak se k němu člověk blíží z údolí, nemůže si nevšimnout starého kláštera na skále. Druhý pohled je však trochu smutnější – hromady arabských turistů a plný a předražený guest house. Štěstí však stojí opět při nás. To když nás odchytí místní mnich a nabídne nám krásný a čistý pokoj v novém klášteře pro všechny 4 za 500 rps. A když si sednete na záchod, před sebou máte obrovské francouzské okno a výhled na majestátný a nekonečný Himaláj….prostě není co řešit. Věci na pokoj a jdeme si prohlídnout starý klášter. Nádherný, leč hodně zpustlý. Nicméně stojí rozhodně za to. Horší je to s jídlem. Nikde se moc nevaří, a když už jo, chtějí za to nechutné peníze. Ovšem mniši jsou jedničky a tak nám na večeři dělají kotel úžasné polívky thenthuk. V osm je tma a tak je nejlepší jít spát.

15.8.2013, čtvrtek

A začínáme se pomalinku vracet k Manali. Po skvělém tibetském chlebu s máslem a džemem zaplatíme 920 rps. za všechno to jídlo a ubytování a šupajdíme dolů místní zkratkou ve skalách na hlavní silnici, kde sedí krásná stará babička v růžových teniskách a kde nás před desátou nabírá bus do Kazy. Do hodiny jsme v Kaze, vybíráme si nejlevnější guest house (300 rps./pokoj) a jdeme se najíst. V poledne si najímáme taxíka a jedeme se podívat na klášter Kye gompa. Po krásném zážitku se vracíme zpátky do Kazy a procházíme se po místních stavbičkách – chrám, stupy a vyhlídka nad Kazou. Od půl páté bojujeme ve frontě na lístky do Manali a ačkoliv jsme čtvrtí v řadě, dostáváme místenky s pořadovými čísly 24-27. Zvláštní, nicméně, lístky máme a to je hlavní (230 rps./os.). Den zakončujeme indickým thálíčkem, nakupujeme pár cetek a jdeme se balit, neb ráno je odjezd do Manali v pět hodin.

16.8.2013, pátek

No a je tomu tak. Batohy na střechu a tradá směr turistické Manali. Cesta je příjemná, v 8:45 překračujeme u nádherných stup sedlo Kunzum Pass. Za chvíli nás také opouští náš indický turista, který pokračuje k jezeru Chandratall. Cestou ze sedla se nám kazí pravá přední brzda, takže v údolí probíhá oprava. U vesničky Chhatru máme pauzu na oběd, začínají se však šířit zvěsti o závalu na dalším úseku silnice. Bohužel, je to pravda, silnice je zcela stržena na třech místech v úseku asi 6 km. Když autobus zastavuje, místní bez řečí sundávají ze střechy zavazadla a pokračují pěšky. Takže to děláme stejně. V lehké nejistotě docházíme kolem půl čtvrté za třetí zával. Zde stojí autobus. Hodíme na střechu batohy, pozdravíme se ze všemi cestujícími, kteří na nás již mávají a gestikulují na nás, kde si máme sednout a jen co se uvelebíme, autobus odjíždí. Děkujeme pánu bohu a modlíme se, aby už na dalších místech byla silnice v pořádku. Ta sice rozhodně v pořádku není, ale řidič s ledovým klidem již všechny pasti a nástrahy přejíždí. Po překonání sedla Rothang Pass mizí suché a prašné a objevuje se vlhké a zelené. Začínáme klesat do Manali, sledujeme horské jaky, kroužící supy a paraglidingy. V sedm jsme v Manali, necháme se nahnat do hotelu Greenland a objevujeme úžasnou místní restauraci s luxusními nudlemi a momos. Inu, co více si může člověk přát.

17.8.2013, sobota

Pořádně se vyspíme a jdeme se podívat na blízké hinduistické chrámy Hadimba Temple a Gatothkach Temple. Pak si bereme motorykšu a jdeme se koupat do chrámu do horkých pramenů. A tyhle jsou fakticky horké. Zpátky se couráme pěšky, a jelikož se nám první oběd nevydaří (prostě to pálilo jak ďas), jdeme do naší oblíbené restauračky na nudle. Následuje nákup jízdenky busem Volvo do Delhi (850 rps. – cena mírně stoupla, neboť jsou svátky a o jízdenky je větší zájem). Na terase hotelu popíjíme lemon tea, flákáme se, kecáme a je nám fakt krásně.

18.8.2013, neděle

Dnes nás čeká stará část Manali. Krámky jsou bohatě zásobeny a prodavači vstřícní a upovídaní. Začínáme si tedy užívat nákupy, smlouvání a všechny ty srandičky kolem. Končíme u chrámu Manu Temple, kde jsou staré domečky, jaké jsme viděli před 13 dny v Malaně, otáčíme se a zase jdeme zpátky. Rozloučíme se s Manalim obědem a citronovým čajem na terase hotelu a ve čtyři jsme na autobusovém nádraží dálkových spojů směr Delhi. Čičmunda, který nám dává batohy do zavazadlového prostoru, strašně prudí a chce za batoh 20 rps. Děláme tvrďáky, ale když začne naznačovat, že hodí batohy do bahna pod busem, ztrácíme nervy, vysolíme mu prachy a jdeme si sednout. O půl páté odjíždíme a klesáme pomalu, ale jistě k Delhi. Teplota stoupá, vlhkost taktéž a poprchává. Řidiči co chvíli někde zastaví, vyloží nebo naloží nějaký balíček, někomu ho předají, něco pošeptají a zase jedeme dál. No co už, hlavně že je kolem nádherná příroda a všechny kameny na cestě se dají objet.

19.8.2013, pondělí

V sedm ráno jsme ve starém dobrém Delhi a dokonce ve starém dobrém hotelu Glow Inn. Majitel provádí rekonstrukce pokojů, ale je otázka, jestli je to dobře nebo špatně. V podstatě celý den se bavíme nakupováním, užíváme si zejména bazar ve starém Delhi, vůně čajů a koření. U jednoho Tibeťana si kupujeme tibetské zpívající mísy a jen tak mimochodem zjišťujeme, že měl kdysi motorku Jawa. Večeříme na střeše turistické restaurace a než dojdeme na hotel, prožene nás solidní bouřka.

20.8.2013, úterý

A máme tady v podstatě poslední den v Indii. Ani se nechce věřit, jak strašně rychle to zase uteklo. Jedeme se podívat na mešitu Qutub Minar. Počasí je opět báječné, teda slunečné a vysoce potečné. Cestou zpět nás v metru při přestupu na Rajiv Chowk zaskočí neuvěřitelná zácpa, při níž děti křičí a lidé šílí. Trošku nám to naruší cestovní zasedací pořádek a tak čekáme na Davida o zastávku dál. Jen díky natažené ruce a prudkému škubnutí se nám ho nakonec podaří vytáhnout z vagónu. V opačném případě by asi jezdil podzemím Delhi ještě teď 🙂 Užíváme si poslední chvíle v Indii, jíme, koukáme a v 10 večer odjíždíme taxíkem na letiště pana Gandího. Přežijeme všechny nepochopitelné kontroly a ve 4:10 startujeme směr Moskva….

21.8.2013, středa

….kde nás po další řadě kontrol přebírá pod svá křídla ČSA. Doma v Ruzyni jsme po jedné hodině odpolední. No a pak domů a to je vlastně konec našeho druhého putování po Indii. Petra, David, Pavel, Robert.