Můžete Indii nenávidět, můžete ji milovat. Může vám zapáchat, může vám vonět. Můžete jí nerozumět, můžete jí chápat. Můžete mít pocit, že vás už ničím nepřekvapí a přitom víte, že vždy musíte očekávat neočekávatelné. Nicméně, kdo jednou Indiie otevře své srdce, navždy mu tam zůstane.
Indie – druhá nejlidnatější země o velikosti kontinentu, kolébka několika světových náboženství, neuvěřitelně bohatá i katastrofálně chudá, zvyky přežívající z dávné minulosti i nejmodernější počítačové systémy, Gándího nenásilí a jaderné zbraně…..pohltila nás a okouzlila do morku kosti….celá fotogalerie ZDE.
30. 7. 2010 Pátek
Přesně před sedmi měsíci nás napadlo vydat se do Indie. Kantor to navrhl, já s tím souhlasil a Petře to sedělo. Začala série očkování, nákupů a velkých plánu…..a než jsme se nadáli, bylo 30. 7. 2010 a my jsme fakt vyrazili do země, před kterou nás hodně lidí varovalo…:-)
Odlet z Ruzyně je v 16:20 (my 3 a dalších 9 účastníků zájezdu CK Alpiny). Balíme batohy do potravinových folií, dáváme si poslední cigárko a po úspěšném odbavení usedáme do Airbusu 330 společnosti Emirates. Vše je naprosto luxusní, až na mou nastupující angínu.
31. 7. 2010 Sobota
V Dubaji jsme těsně po půlnoci místního času. Procházíme se nekonečnou přepychovou letištní halou a hledáme kuřáckou místnost, ve které to vypadá ještě hůře než u Medvídků ve tři ráno. Před pátou ranní odlétáme Boeingem 777 stejné společnosti do Delhi. Láduju se brufenama a v 9:15 přistáváme v Delhi. Začíná boj s indickou byrokracií, vyplňujeme první formulář. Jen co se před námi otevřou dveře z letiště, vítá nás Indiie. Pravá a nefalšovaná. Vedro snad 35°C, vlhko, prudký monzunový déšť, šeď a Indů je venku tolik, že odmítáme uvěřit tomu, že tyhle lidi může někdy někdo přesně spočítat. Za pár minut nacházíme našeho průvodce Pavla „Koho“ Hodála a pak už se nám Indie začíná bezpečně vlévat do žil celého těla.
Po chvilce zmatků se nám před letištěm podaří koupit lístky na tři taxíky (cena za taxi do centra Delhi je 350 r.) – snad ta nejmenší auta na světě v technickém stavu mínus 5. Nakonec se je podaří nastartovat, popř. roztlačit a my zažíváme realitu indické dopravy. Jednou rukou řídíte, druhou neustále držíte klakson. Pravidla žádná neplatí, snad jen jedno – jezdí se vlevo…popř. tudy, kudy se protroubíte a probijete. A všude na silnici jsou auta, náklaďáky (převážně značky Tata), cyklorykšové, motorykšové, chodci, krávy a psi.
Asi za hodinu přijíždíme do starého Delhi. V dešti a dosti zmatení se propleteme několika uličkami a vklouzneme do baráku, který je naším turistickým hotelem (400 r. za pokoj za noc). Dáme si malou pauzu a hned vyrážíme na prohlídku Delhi. V podstatě jen nevěřícně koukáme, na což Pavel nejčastěji reaguje větou: „To je Indie“. Měníme dolary na rupie (kurz cca 100 rupií = 40 Kč), seznamujeme se s všudypřítomnými krávami a vyhublými psy, odpadky a zjišťujeme, že chlap může čůrat kdekoliv, žena nikde. Vyřídíme si jízdenku na vlak, kterým pojedeme za 20 dní (druhý střet s byrokracií), svezeme se metrem (zažijeme indickou vojenskou prohlídku a vojáka s kulometem ukrytého za pytli s pískem) a jdeme ochutnat své první indické jídlo do místní dhaby – restaurace (thali + roti, celkem 65 r.). Chilli, kari a pálí nás snad i vlasy na hlavě.
Pokračujeme na prohlídku Páteční mešity (vstup bez bot a ženy jen s hábity) a následně na červenou pevnost. Docela slušně vysílení a unavení se vracíme na hotel, kde se s největší opatrností osprchujeme (dokud nedojde voda…) a jdeme na večeři – zeleninový mix + roti + pivo Kingfisher. Všude je neustále strašně moc lidí, Indové koukají (doslova čumí) na bělochy jak na svaté obrázky a na bělošky ještě obdivněji.
1. 8. 2010 Neděle
V noci dusno a vlhko, nad hlavami se nám točí větrák, který vypadá, že musí každou chvíli upadnout a odletět. Vstáváme v 6:00 a odjíždíme najatým autobusem do Agry. Cestou, která trvá 4 hodiny (200 km), se zastavujeme v místní dhabě na jídlo (Alloo parantha – placka s bramborem) a indický čaj – čají – černý čaj s mlékem a zázvorem. Teplota je opět přes 30°C, občas zaprší a je dusno, všude kolem jsou políčka s cukrovou třtinou a rýží, kukuřice a komíny cihelen a krávy, krávy a krávy….a tuny odpadků. Trochu nás děsí, že jsme snad jediní kuřáci v Indii. V Agře jdeme na oběd do tzv. turistické restaurace, kde si objednáme jídlo, které podle sdělení číšníka zaručeně nepálí….:-)…načež se nám kroutí i palce u nohou. Prohlídce Taj Mahalu předchází nesmírně důkladná vojenská kontrola všech osobních věcí i osob. Neprojdou cigarety a deníček. Člověk by nevěřil, co může ohrozit bezpečnost Indie.
Samotný Taj Mahal je něco fantastického. Dokonce se umoudří i počasí a svítí sluníčko, takže si vše důkladně prohlížíme a fotíme (vstupenka 750 r./os.). Dále se přesouváme na pevnost Ágra – červená pevnost (vstupenka 250 r./os.) a opět žasneme nad architekturou starých Indů. Prostě pecka. Před pevností ještě svedeme boj s místními obchodníky o vodu (z 50 rupíí na 20) a v obrovském vedru se v 17:00 vydáváme zpátky do Delhi. Cestou další zastávka v dhabě na jídlo a čaj, na dálnici zažijeme v levém pruhu neuvěřitelnou diskotéku s náklaďákem plným reprobeden a kolem 22:00 jsme zpět na hotelu. Vypereme propocené věci, nabalíme se, pozdravíme gekona, který nám pokadil deku a běhá si po zdech a jdeme se pokusit usnout.
2. 8. 2010 Pondělí
Budíček je ve 2:20 a odjíždíme taxíky na vnitrostátní letiště. Kontroly na letišti nejsou tak strašné a docela jsme překvapeni kvalitou letecké společnosti Kingfisher i letadlem Boeing 737. Teda až na koftu s majdou, což má být údajně jídlo. Nadšeně sledujeme Himaláj z letadla a kolem sedmé hodiny ranní jsme v Lehu (3500 m n.m.). Byrokracie tady funguje jen na oko a my jsme uchváceni tzv. Malým Tibetem. Lidé se na nás zubí, všichni nás zdraví tibetským „jullay“, počasí je polojasné a my jedeme do tur. hotelu Khan Manzil trochu s obavami…které se nakonec ukážou naštěstí jako liché. Pokoje jsou krásné, WC (téměř) jako ze škatulky (cena 400 r./pokoj/noc). Snídani si dáváme v German Bakery (bagety, palačinky) a pak se jdeme procházet Lehem. Navštěvujeme tibetskou restauraci (rizoto, kefír, plněné taštičky špenátem, voda, 2x čaj, celkem 235 r.), kterou si zamilujeme. Odpoledne se vydáváme (spíš se teda sápeme) ke klášteru v Lehu. Nadmořská výška začíná účinkovat, hlava bojí jako střep, funíme a všechno se nám tak nějak motá. A skvělé je, že mi spolehlivě zabrala antibiotika. Budhistický klášter a všudyplápolající tibetské praporky jsou překrásné a výhledy na Leh a Himaláj ještě krásnější. Pak se touláme Lehem, koukáme na volejbalový zápas a na večeři jdeme na střechu místní restaurace. A konečně nás po třech dnech čeká pořádný spánek!
3. 8. 2010 Úterý
V 9:00 vyrážíme najatými taxíky na projížďku údolím řeky Indus a navštěvujeme další budhistické kláštery v okolí – Stakna, Hemis (unikátní budhistické muzeum) a Thiksey (česky mluvící mnich, modlitba s hudbou). Mniši jsou tiší a klidně se nechají fotit, radostně pózují a neustále se na nás usmívají. Po návratu do Lehu si balíme věci na trek, naštěstí s sebou nemusíme všechno tahat a můžeme si pár věcí nechat v hotelu. Večeři si dáváme u taťky tibeťana a s očekáváním příštích dobrodružství v Himaláji jdeme hajat.
4. 8. 2010 Středa
V noci se nad Lehem přežene bouřka a ráno ještě prší. Nasnídáme se, nakoupíme chleba a toal. pap. a v 10:00 jedeme taxíky směr Spituk. Zaplatíme vstup do národního parku, převezeme se přes nekonečnou planinu a vyrážíme do majestátných hor. Kousek cesty jdeme podél řeky Indus, pak odbočujeme údolím směrem k vesničce Zinčen (všeho všudy tady stojí 1 barák). Počasí je polojasné, odpočíváme a jíme u řeky a mácháme si nohy. Nad Zinčenem se utáboříme (cca v 16:15, výška 3500 m n.m., poplatek 100 r.), vaříme si jídlo, popíjíme jílovou vodu, čaj a koukáme na překrásné horské velikány. V noci se opět přižene silný déšť, který, jak se později ukáže, bude mít neblahé následky.
5. 8. 2010 Čtvrtek
Ráno se budíme do poměrně pěkného počasí, ale zabahněný stan je znamením, že déšť byl skutečně silný. Hlava pobolívá a v 9:00 vyrážíme na další část cesty. Řeka je docela rozbouřená a my ji, bohužel, musíme několikráte brodit, což nás stojí dost fyzických, ale hlavně psychických sil. Cestu občas musíme hledat a větší pauzu si dáváme u tábořiště Rumbak, kde se, věřte nevěřte, dokonce třídí odpad. Pokračujeme přes stavení v Yuruche (4120 m n.m.) na tábořiště pod sedlo (4500 m n.m.) a tam poznáváme dědu, jeho stan a čaj (10 r.). Utáboříme se, hlava stále bolí a počasí je všelijaké.
6. 8. 2010 Pátek
Další noční bouřka. V 8:30 odcházíme směrem k sedlu Gandala, nejvyššímu místu naší první (plánované) části treku, které dobudeme asi za tři hodiny (4970 m n.m.). Při sestupu ze sedla se od místních domorodců začínáme dozvídat, že údolí Markha, kam máme namířeno, je plné bahna a neprůchodné. Jelikož máme dost času, nikam nespěcháme a na tábořišti u vesničky Shingoo končíme. Uvaříme jídlo, zalezeme do stanů před deštěm a začínají se dít věci. V sedm hodin se ozve ohlušující rachot. Vybíháme ven ze stanů a vidíme, že deště v horách nad námi proměnily během pár sekund řeku v děsivý živel plný bahna a balvanů. Během další půl hodiny se začínáme balit a uvažovat o evakuaci, i když není kam (za námi skála, která se dole blíží až k řece). Zachrání nás místní domorodci, kteří nás vezmou do svého obydlí. Následuje bleskové balení stanů a půlhodinový pochod tmou v dešti přes skály, bahno, ploty a ostnaté dráty, přičemž dole pod námi duní rozbouřená řeka. Nakonec v pořádku dorážíme do baráčku domorodců. Nevíme, jestli jsou více v šoku oni nebo my. V jedné jediné společné místnosti nás tak spí asi 15 lidí na rohožích nebo na zemi.
7. 8. 2010 Sobota
Déšť neustává, řeka si dělá co chce, mění koryto a my přemýšlíme co dál. Zprávy od domorodců hovoří o metru a půl vody a bahna v údolí Markhy a v soutěskách, každý nám radí obrátit se a vrátit se zpět přes sedlo Gandala. V poledne přestane pršet, takže se nám daří vysušit trochu stany a některé věci. Pavel ukecává domorodce, abychom u nich mohli zůstat ještě jednu noc. Paní domu není moc nadšená, ale nakonec dovolí. A i kdyby nám to nedovolila, stejně bychom neměli kam odejít. Tak si užíváme den v typickém ladacko-himalajském obydlí, hrajeme si s malým bubákem a snažíme se na všechny usmívat.
8. 8. 2010 Neděle
Ráno definitivně opouštíme usedlost v Shingoo a vydáváme se na cestu zpět do sedla Gandala. Cesta je opět náročná a vysilující, nicméně si v sedle ještě vyběhneme na nejbližší pahorek, ať máme výškový rekord 5000 m n.m. V dešti znovu přicházíme na tábořiště k dědovi. Ten doráží o něco později, vaří nám čaj a celý šťastný, že jsme se ve zdraví vrátili, nás ten večer hostí zcela zadarmo. Posloucháme rádio a zjišťujeme děsivé zprávy, že deště vyvolaly rozsáhlé povodně nejen na území Ladakhu, ale také v Pakistánu. Z Lehu jsou hlášeni první mrtví a nám tak nějak není vůbec do smíchu. Většina z nás se začíná bez ostychu modlit.
9. 8. 2010 Pondělí
S cílem dostat se stůj co stůj zpátky stejnou trasou vyrážíme v 8:00 směr Leh. První brodění rozdivočelé řeky nad Rumbakem je ještě docela v pohodě, boty si už ale nikdo nezouváme. V Rumbaku nás všichni přesvědčují, ať jdeme přes sedlo Stokla. Když jim oznámíme záměr vrátit se do Lehu cestou údolím podél řeky přes Zinčen, považují nás za blázny. Po krátké pauze pokračujeme v cestě dolů, následují dvě brodění na hranici zdraví i zdravého rozumu (stavba prvního mostu). Šplháme po kolmých skalách, avšak těsně nad Zinčenem nás řeka definitivně zastaví. Počasí je celý den krásné a polojasné. Sedíme na břehu a čekáme, jestli řeka nezačne klesat. Neklesá, takže stavíme stany na břidlicové cestě plné ostrých hrotů pod skálou s podivně vysícími kameny. Od druhého břehu nás dělí srandovních 6 metrů vody, ale vzdálenost je to pro člověka nepřekonatelná. Je krásný jasný večer, sedíme u ohně a nálada začíná být trošku veselejší.
10. 8. 2010 Úterý
Řeka přes noc příliš neklesla. Naštěstí našel Pavel zbytky starého mostu a tak se vracíme zpátky po skále proti proudu a budujeme svůj druhý most, díky němuž je přechod přes řeku poněkud snazší. Sestupujeme k Zinčenu, ještě dvakráte musíme brodit (stavba třetího mostu) a pak už jsme konečně na cestě. Pod Zinčenem je však zcela zaplaven betonový most bahnem a kamením a nás čeká, teď už vážně, poslední brodění. Vysílení, ale poměrně hodně šťastní, se doplazíme na planinu, kde je vše konečně suché a prašné (jak nám Pavel sliboval) a kde se nám podaří stopnout jeepa s korbou plnou cementu, což je nám však úplně jedno a jedeme co nejblíže ke klášteru Spituk. Konečně si připadáme jako skuteční Indové, na korbě o rozměrech 2×2 metry nás po naprosto nerovné kamenité cestě jede ve stoje 8 lidí a 11 batohů. Pod Spitukem chytneme taxíky a vracíme se zpět do Lehu. Zde rychle upalujeme odeslat maily do ČR, popř. se pokoušíme dovolat z místních telefónů, protože signal v Lehu pro naše operátory není a protože podle zpráv českých internetových serverů to vypadá, že nikdo v Ladakhu nepřežil. Na vlastní oči pak vidíme další následky povodní a při večeři u taťky Tibeťana se dozvídáme hrůzné podrobnosti o mrtvých a nezvěstných, z nichž spousta byla z údolí Markhy, kam jsme měli namířeno a kam jsme nakonec naštěstí nešli. Silnice do Srinagaru je po povodních neprůjezdná, takže nás zřejmě bude čekat pár odpočinkových dní v Lehu.
11. 8. 2010 Středa
Spíme co hrdlo ráčí. Na snídani jdeme do German Bakery, ale nabídka už není tak bohatá, protože zásobování nefunguje v důsledku stržení a zaplavení silničních tepen do Lehu a Ladakhu vůbec. Dopoledne pak nakupujeme suvenýry, avšak tibetské tržnice a obchůdky jsou většinou zavřené jako projev solidarity a smutku s obětmi povodní. Po obědě si jdeme prohlídnout Starý Palác v Lehu a ochutnáváme indické cukrovinky v místní cukrárně. Hlad po náročném treku je neustálý, takže první večeři si dáváme u našeho Tibeťana a pak už vyrážíme na smuteční svíčkový pochod za oběti povodní. Netušíme, co vlastně očekávat, ale dav snad s více než desetitisícem lidí nás naprosto odrovná. Průvod se pohybuje ze spodní části Lehu vzhůru, každý má svíci, někteří modlitební mlýnky a nad hlavami se nesou budhistické modlitby a písně. Padnoucí tma vše ještě umocní. Končíme u pošty a čekáme na Pavla, který nás informuje o velkolepých záchranných plánech českého konzula, ale jak se po pár dnech ukáže, slibem prostě nezarmoutíš. Navíc nás pan konzul upozorňuje, že pokud se chystáme do Kamšíru, nejsme pravděpodobně normální. To nám nemusí říkat, to přece dávno víme :-). Večer zakončujeme druhou večeří s nefalšovaným kuřecím masem (tandoori chicken), ďábelskou zeleninou a pivy Kingfisher a Godfather.
12. 8. 2010 Čtvrtek
Pivo Godfather je úžasné na zácpu. Je zřejmé, že trek v Kašmíru nestihneme a tak snídáme paštiky. V 11:00 vyrážíme taxíky na prohlídku kláštera Spituk, kde zrovna probíhá korunovace nového lámy (20th Bakula Rinpoche, Thupstan Ngwang Norbu), takže je tam hromada domorodých lidí. Na oběd se zastavujeme v restauraci s jihoindickým jídlem, které nám vysloveně nesedne a tak zbytek dne trávíme na pokoji nebo na záchodě. A máme pocit, že vše má barvu a vůni kari koření s chilli. V noci ve městě probíhají neskutečně hlasité psí nepokoje, které s ranním úsvitem zcela utichají.
13. 8. 2010 Pátek
Snídáme croisanty a krmíme štěňata na střeše. Jedno z nich si tak nějak zamilujeme a říkáme mu Bedřiška. Znovu obcházíme tibetské obchůdky (teď už některé otevřené) a pokračujeme sami Lehem najít starou stupu Tisserru stupa a novou stupu Shanti stupa, což se nám nakonec podaří. Počasí je nádherné a tak si oběd dáváme v Garden restauraci. Zbytek dne se loudáme a odpočíváme a večer nám Pavel oznamuje, že cesta do Srinagaru je konečně otevřená. Kdy se ale po ní odváží někdo vyjet, zatím nevíme. Večeříme na střeše restaurace, kde si dáváme tandoori chicken a v noci přichází pořádná bouřka.
14. 8. 2010 Sobota
Vyrážíme na sjezd na horských kolech (800 r./os, v ceně doprovodné vozidlo a servis man). V deset jsme u půjčovny a v jedenáct máme vyjet. Zažíváme další střet s indickou byrokracií, takže nakonec odjíždíme autobusem po půl dvanácté směr sedlo Khardungla (5602 m n.m.). Jelikož je závěr cesty zavalený, dojdeme do sedla pěšky (odkud je vidět tibetská náhorní plošina), vrátíme se zpět k autobusu a pak už jen frčíme na kolech 42 km dolů a dolů a do Lehu. Zpočátku po kamenech, pak po asfaltu. Je to pecka a jsme vydrkotaní. Po návratu na hotel pereme, koupeme se a vaříme. Špatná zpráva je, že Ladačanům se nechce po opravené cestě jet do Srinagaru a tak odkládáme odjezd na pondělí.
15. 8. 2010 Neděle
Konečně si v plné kráse užíváme tibetské tržnice, kde je tolik věcí, že to snad ani není možné. Procházíme se, nakupujeme, fotíme Tibeťany, Ladačany a vůbec každého, kdo se jen chvíli vydrží nevrtět. Po obědě v Garden restaraci se nám to trochu zvrhne. Sedíme na hotelu, hrajeme karty a vypíjíme veškerou dostupnou desinfekci. Pak už se jenom nabalíme, dáme si poslední jídlo u Tibeťana a těšíme se na dvoudenní přesun směr Kašmír a město Srinagar.
16. 8. 2010 Pondělí
Vstáváme v 6:00 a v osm hodin vyrážíme dvěma jeepama na první den cesty do Kargilu (250 km). Silnice je hrbolatá a občas vidíme stržené vesnice povodní. Našemu řidiči dáváme přezdívku Maradona, protože tak prostě vypadá. Jednou rukou se šťourá v nose, druhou píše smsky nebo volá a my marně přemýšlíme, čím vlastně řídí. Když se proti nám vyřítí se zatáčky náklaďák Tata, tuhneme. Při jedné zastávce, když všichni vystoupíme, se naše auto začíná samo rozjíždět. Maradona háže pohotově pod kolo kámen, usmívá se na nás a jako vždy nás uklidňuje slovy NO PROBLEM. Nezbývá, než mu věřit. Náš druhý řidič neuvěřitelně páchne, což vadí i otrlému Pavlovi. Úžasnými serpentinami stoupáme do sedla Fotula (4110 m n.m.) a pak do sedla Namikala (3717 m n.m.). Někdy po páté hodině se dokodrcáme do Kargilu, ubytujeme se a nezbývá než konstatovat, že jsme zpět ve staré dobré Indii. Záchod vypadá nevábně, ale když máte průjem, jste vděčni za maličkosti…jako že má třeba prkénko. Pro vodu se chodí na ulici do studny a světlo svítí na heslo. V noci se moc nevyspíme, protože muslimové mají zrovna Ramadán (což znamená, že se ani moc nevaří) a pod okny nám celou noc někdo pobíhá, myje se a čistí (vnitřně).
17. 8. 2010 Úterý
Peťulka má svátek. V devět hodin opouštíme Kargil (již bez smradlavého řidiče) a čeká nás druhý den cesty do Srinagaru (200 km). Krajina začíná mírně měnit charakter, je vidět více zeleně a počasí je perfektní. Cesta je opět dalším zážitkem, ale už jsme si tak nějak zvykli, takže nás pomalinku nic nerozhází. Snad jen situace za sedlem Zojila. Naše silnice je na čtyrech místech zavalena, jelikož Indové, kteří staví druhou silnici o 50 metrů výš, ji prostě zasypali. Dvě hodiny čekáme, jestli se místnímu buldozeristovi podaří zával odstranit, ale protože mu to nejde, dovolují nám vojáci jet po horní nové cestě, která je ve výstavbě. Trneme hrůzou a v jednu chvíli všichni vyskakujeme z auta a vysvětlujeme Maradonovi, že tuhle zatáčku projede bez nás. Ten kupodivu jen funí a vyděšeně kouká, takže slovo NO PROBLEM neslyšíme. Nakonec se ve zdraví dostaneme na starou cestu a míjíme nekonečnou frontu nákladních aut Tata. V Sonamagru si dáváme pozdní oběd (rizoto, čaj, celkem 70 r.), sledujeme krávu žeroucí papírovou krabici a pokračujeme na hausbóty do Srinagaru. Cestou pořád něco voní a jak nám Pavel vysvětluje, je to marihuana, která zde roste jako naše plevely a kopřivy. A také potkáváme stovky a stovky vojáků se štíty a obušky a desítky a desítky demonstrantů. Za tmy vjíždíme do Srinagaru, čekáme v restauraci na Pavla, který shání vhodné hausbóty, nastupujeme do vodních taxíků – šikar….a pak už si jen užíváme úžasný luxus hausbótů na jezeře Dal Lake.
18. 8. 2010 Středa
Máme na hausbótu vlastního sluhu. V osm hodin nám připravuje snídani (toast, máslo, marmeláda a kašmírský čaj) a v devět vyrážíme na projíždku šikarami po jezeru Dal. Počasí je fantastické, válíme se na polštářích a dekách, obchodníci nám nabízejí všechno možné včetně hašiše a prostě si užíváme zasloužený odpočinek. Zastavujeme se v mungalské zahradě Nishat Bagh a za hodinu pokračujeme dál v projížďce. Do starého Srinagaru nám místní z důvodu nepokojů a házení kamení nedoporučují chodit, takže si dopřáváme koupačku a kanálem přes část starého (a překrásného) Srinagaru se pomalu vracíme zpět k našim hausbótům. Ještě navštěvujeme prodejnu s výrobky z Paper Mache a dílnu nábytku z ořechového dřeva. Kolem páté hodiny k nám na hausbóty přijíždí obchodník s Paper Mache a jelikož má rozumné ceny a je s ním domluva, obchodujeme a smlouváme. Daří se nám koupit mapu Ladakhu a Kašmíru a tak do ní večer hledíme. No a západy slunce na jezeře Dal – to je prostě nářez.
19. 8. 2010 Čtvrtek
V devět ráno se jdeme podívat do části Srinagaru (té bezpečnější), objednáváme lístky na autobus do Jammu, kupujeme kašmírský čaj a koření a v tom největším vedru se sápeme k hinduistickému chrámu Shankracharya. Foťáky až na vrchol brát nemůžeme, vojenská kontrola nám to nedovoluje, ale výhledy na Srinagar jsou parádní. Při sestupu slyšíme nepokoje ze starého Srinagaru a vojenskou střelbu dýmovnic. K tomu zjišťujeme, že někde ve městě utekl medvěď a pohybuje se nedaleko nás. Více méně jsme v klidu, to je prostě Indie. I přes oficiální stávku ve městě (což znamená pro Kašmířany neobchodovat s turisty), není problém najít hotel s otevřenou kuchyní, internetovou kavárnu a další obchody. Většina Kašmířanů stávkuje jen na oko (sami mají strach z Kašmířanů – fanatiků, což nám potvrdili i domorodci na hausbótech) a skupinka turistů je pro ně příjemným zpestřením dne, dokonce si nás i fotí (možná proto, že jsme jediní turisté v Srinagaru). Ještě se chvíli loudáme po nábřeží a pak už jedeme kšeftovat s obchodníky s pivem. Daří se, i když ceny piva jsou vzhledem k ostatním potravinám téměř astronomické (velké pivo cca 110 – 200 r.). Na večeři máme kuře, rýži, zeleninu a hrachovou majdu.
20. 8. 2010 Pátek
Trošku déle si pospíme, protože původní plán, že se pojedeme podívat na ranní zeleninový trh na jezerech nám kazí déšť. Během dne navštěvujeme tři mungalské zahrady – Chashma Shahi, Pari Mahal a Shalimar. Po cestě zpět se zastavujeme v obchodě s kašmírskými koberci. Jsou neskutečně jemné, hladké a ve srovnání s cenami u nás doma i levné. Pak se ještě projdeme po starém bazaru, obchůdky už normálně fungují a všichni se na nás usmívají. Po večeři zaplatíme veškerou útratu na hausbótech a následuje balení před cestou do Jammu a koneckonců vlastně i zpět do Delhi.
21. 8. 2010 Sobota
Budíček ve 3:20, odjezd šikarami na břeh a v pět hodin jsme připraveni na autobusovém nádraží na cestu do Jammu (300 km). Chvíli vyhlížíme místní stroje a doufáme, že ten náš bude stát za to. No a taky že stojí. Jednak jsme si v půl šesté museli sami vzbudit řidiče, jednak dálkový autobus do Jammu vypadá spíš jako hodně nedálkový. Těžko se zbavujeme dotěrného nakládače batohů, který po nás chce 100 rupií a vyrážíme. Cestou nás nejprve přepadá něco jako revizor a my musíme doplatit cenu jedné jízdenky, kterou nám zapomněli v Srinagaru naúčtovat. Pak jedeme novým tunelem (trochu lepší černouhelná šachta), míjíme desítky opic u silnice, jednoho velblouda a cestou máme dokonce nárok na dvě zastávky na jídlo. Když to řidiče přestane bavit a chce jet dál, sedne za volant a opře se o klakson. Hodíme do sebe rychle poslední sousta a mažeme nastoupit. V Jammu u vlakového nádraží jsme kolem páté hodiny odpolední (celá cesta trvala cca 11 hodin). Jdeme na jídlo (a zjišťujeme jistou indickou spojitost – čím špinavější restaurace, kuchař a číšník, tím lepší jídlo) a v tropickém počasí čekáme na vlak. Ten má na odjezdu dobrou hodinu zpozdění a je oproti našim očekáváním v podstatě luxusní. Poleháváme, kecáme a úderem desáte si všichni Indové vyčistí zuby a v tichosti zalehnou. Tak se chováme slušně a jdeme spát taky.
22. 8. 2010 Neděle.
Je 5:00 a jsme zpět ve starém dobrém Delhi. Věci si odneseme na hotel a ulice jsou prázdné. Jedeme se metrem podívat na chrám Akshardham. Bohužel se otevírá až v deset, takže se vracíme zpět a celý den si užíváme starý bazar. Obchodujeme, smlouváme, utrácíme poslední rupie a moc se snažíme si nepřipouštět, že za pár hodin budeme muset tuhle prazvláštní, omamnou a opojnou zemi opustit. V místní restauraci ještě ochutnáváme cukrovinku gulab jamun, projdeme se tam a zpátky přes kruhové náměstí Connaught place (které zrovna Indové necitlivě opravují) s luxusními obchody a jdeme na naší poslední večeři. Tandori chicken a několik piv, pak trocha válení na hotelu, nečekaná Frantova slivovice, sprcha, čisté tričko a vyrážíme na mezinárodní letiště.
23. 8. 2010 Pondělí
Projdeme osm indických kontrol a po čtvrté hodině ranní odlétáme směr Dubaj a Praha.